La Loba

Na skrytém místě, o kterém každý ve své duši ví, ale málokdo je kdy spatřil, žije stará žena. Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je stará sůva i smíšek, většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským.

Říká se jí mnoha jmény: La Huesera - Kostra, La Trapera - Vetešnice a La Loba - Vlčí žena.

Jedinou prací La Loby je sbírání kostí. Je známo, že sbírá a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je naplněna kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci. Potuluje se a pročesává hory a vyschlá koryta řek a hledá kosti z vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na svém místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, jakou píseň bude zpívat.

Jakmile přijde na tu pravou, pozvedne nad kostrou ruce a začne zpívat. Tehdy se na vlčích žebrech a kostech běhů začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí.  La Loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále více oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný. La Loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La Loba zpívá tak mocně, až se chvěje poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů. A potom, jak běží, možná rychlostí běhu nebo díky osvěžení v řece, přímému zásahu slunečních nebo měsíčních paprsků, nebo kdo ví, jak se to stane, se najednou vlk promění ve smějící se ženu, která svobodně běží směrem k horizontu.